Sudoměřice
popis
Přímo přes území dnešních Sudoměřic procházela již ve starověku římská Jantarová cesta z Říma ke břehům Baltu, jak o tom svědčí nálezy římských mincí po celé její trase. V souvislosti se stavbou obchvatu Sudoměřic, v místě křížení nové silnice s komunikací směr Strážnice, našli archeologové pozůstatky dlouhodobého pravěkého osídlení, pocházející z pozdní doby kamenné (asi 3000 let před naším letopočtem), kdy na výhodném místě, na návrší nad zaplavovanou oblastí stála osada s dřevěnými kůlovými domy.
K unikátním nálezům z této doby patří soubor zvláštně tvarovaných nádob, vzácný tzv. tulipánovitý pohár nebo dva dětské pohřby uložené v odpadních jámách. Další objevené výrazné osídlení na lokalitě představovaly hluboké zásobní jámy - podzemní sila na obilí - ze starší doby bronzové (asi 1800 let př. n. l.). Z jedné z nich pochází bohatý soubor zlomků keramických nádob a sada hliněných závaží, tvořící původně patrně součást tkalcovského stavu. Výzkumem byla také zachycena poměrně rozsáhlá keltská osada ze 3. století př.n.l. až po 2. století n. l. a dále germánská osada z mladší doby římské (4. stol. n. l.); z té pocházejí m. j. vzácná železná ostruha, stříbrná římská mince, nebo bronzová spona - šatní spínadlo. V těchto mladších obdobích byly v zástavbě nadzemní dřevěné domy doplňovány chatami zahloubenými do země - polozemnicemi. Z chat pochází obvykle velké množství zlomků keramických nádob, zvířecích kostí a dalších nálezů, dobře sledovatelné jsou v některých případech také detaily jejich konstrukce - pozůstatky původních stěn, nosné konstrukce střechy i vnitřního zařízení. Jejich obyvatelé se živili především zemědělstvím, pole a zahrady musely osadu přímo obklopovat. Nejmladší nálezy ze zkoumané lokality pocházely ze středověku, přibližně z 12. a 13. století.
Koncem 8. století se objevily nové pokusy o vytvoření většího celku na jižním území Moravy. Roku 822 přišli již zástupci Moravanů (Marvani) s ostatními západními Slovany na francký sněm do Frankfurtu. Byli již sjednoceni ve státě. V polovině 9. století došlo k význačným kulturním změnám. Především širší přijetí křesťanství prostřednictvím východní mise bylo významnou událostí v dějinách celého národa. Slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přišli na pozvání moravského knížete Rostislava r. 863 na Moravu, přinesli s sebou překlad Písma a liturgických knih.
Na základě Řecké abecedy sestavilisamostatné slovanské písmo Glagolici. Velkomoravská říše dosáhla největšího rozmachu za Svatopluka. Správou neschopných Svatoplukových nástup ů se však Velká Morava roku 906 rozpadla. Hlavním sídlem velkomoravských knížat mělo být velké město Velehrad. Podle nedoložené domněnky českého badatele Jana Galatíka stál původní Velehrad v okolí vrcholu Náklo v oblasti mezi Kyjovem a Hodonínem. Pokud by jeho teorie byla pravdivá, Velehrad by svým okrajem zasahoval i do našeho katastru a výše uvedené vykopávky v rámci stavby obchvatu napovídají, že zde mimo jiné sídlilo i poměrně velké slovanské osídlení, zabývající se zemědělskou činností, které mohlo tvořit zázemí pro městskou aglomeraci a pro velmi početné vojenské oddíly knížete Svatopluka. Poblíž tohoto osídlení se nachází pozůstatky po velkomoravském a raně přemyslovském hradisku Hrúdy. Podle některých autorů bylo sídlo feudála převedeno na hrad do Skalice, který pravděpodobně ve 12. století patřil k Moravě. Vlastní hradiště bylo umístěno v původním meandru ramena řeky Moravy (která protékala rovinou více koryty). 'Hrůd' je lidový název pro typický jihomoravský nížinný pahorek. Hliněný val obklopoval území okolo tří hektarů. Půdorys valu je dosti zřetelný na leteckých fotografiích. Zemní val se skládal ze tří částí - vnitřní část byla z jílu a při budování byla zřejmě záměrně vypálena, střední část byla hliněná, vnější část byla z kamenného zdiva sklávaného nasucho z pískovcových ploten. Řehoř Wolný (1838) nazývá lokalitu 'Šance' a udává, že místní obyvatelé kámen dobývali a používali ho při výstavbě svých obydlí. Zlé jazyky tvrdí, že mnoho kamenů z hradiště můžeme najít ve zdivu nejstarších vinných sklepů - Petrovských Plžů. Na valu lze předpokládat existenci dřevěné palisády. Uvnitř hradiště byly zřejmě dřevěné sídelní objekty s ohništi. V rámci vykopávek bylo nalezeno mnoho keramických střepů, převážně z 11. století, šperky, ostruha, skleněný korálek a další drobné nálezy. V hradišti bylo objeveno i pohřebiště s množstvím koster, většinou bez darů - což dokladuje stoupající vliv církve (která zakazovala pohanský zvyk kladení milodarů zemřelým do hrobu a snažila se stírat sociální rozdíly zemřelých). Je otázkou, jestli zde původně nestál feudálův vlastnický kostelík, obklopený hroby členů rodiny. A. Komers totiž popisuje uprostřed oválnou vyvýšeninu, uvnitř které nalezl ploché pískovcové kameny kryjící místo asi 1 m². Ve 13. a 14. století dostal zdejší kraj mezi Kunovicemi a Holíčem jméno 'provincia Lucensis' - pohraniční území s vlastními gubernátory, zastupujícími zeměpány Přemyslovce - jakási linie vystavená co ochranný štít proti Uhrům.
Uhři si v těch časech nárokovali Strážnicko s tím, že hranice je tvořena tokem Moravy až po ústí Veličky a odtud pak Veličkou tekoucí z Bílých Karpat. K Moravě bylo Strážnicko definitivně připojeno za výbojů krále Přemysla Otakara II., po porážce uherského krále Bély u Kessenbunnu 12. 7. 1260. Ve službách Přemyslových stáli bratři Pardus, Sudomír a Tvrdiš, rod pánů z Horky, kteří se zasloužili o dobytí zdejší krajiny a král jim ji dal za odměnu. Ochranu cesty do Uher svěřil zvláště Sudomírovi, který založil roku 1261 pohraniční ves Sudoměřice. Sudomír zemřel asi kolem roku 1264, Pardus o dva roky později. Sudoměřice dostal po smrti Tvrdišově roku 1270 jeho nástupce s Rohatcem jako jeden statek. První polovina 15. století znamenala nástup husitství. Nejsilnější baštou husitství v kraji se stalo Strážnicko, především zásluhou Bedřicha ze Strážnice a určitě se aktivně zúčastnili i obyvatelé obce Sudoměřice. Z toho důvodu bylo obyvatelstvo husitské, vyznání pod obojí, které přecházelo potom k vyznání evangelickému a českobratrskému. Symbol kalicha se udržel donedávna na domech č. 5 a 110, před jejich přestavbou. V letech 1467-1477 došlo k dalším krveprolitím za bojů mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Důsledky válek byly strašné. Celé Slovácko utrpělo těžké ztráty, většina území byla zpustošena, usedlosti vypáleny, vsi vyloupeny a téměř vylidněny. R. 1458 táhl naší vesnicí uherský král Matyáš Korvín, který se vracel ze zajetí. Ve Strážnici ve dnech 5. až 9. února 1458 podepsal listinu, ve které sliboval věrnost svému nastávajícímu tchánovi českému králi Jiřímu z Poděbrad. Vracel se do Uherska jako nově zvolený král uherský. Doprovod mu dělala již ze Strážnice jeho matka a velké množství uherských šlechticů a vojáků. Přelom 15. a 16. století znamenal všeobecný rozkvět společnosti. Byla zbudována síť škol - vyučovalo se českým jazykem. Většina národa se v té době hlásila k husitství ale už bez hlubšího pochopení. V 16. století nedošlo k větším vojenským akcím na zdejším území, hrozilo však nepřetržité nebezpečí vpádu tureckých a uherských vojsk. Počátek 17. století byl ve znamení vpádů uherských Bočkajovců. V těch časech už docházelo k potlačování stavovských práv a k utlačování nekatolických náboženství, což vyvrcholilo ve Stavovském povstání (na Moravě 2.5.1619) - odstranění vlády kardinála Ditrichštejna. Stavovské povstání skončilo bitvou na Bílé hoře 8.11.1620. Od této doby se podmínky venkovského lidu výrazně zhoršily. R. 1623 přišli další boje s Uhry. Byla vypleněna řada osad a mnoho lidí bylo odvlečeno do zajetí. Stará pečeť Sudoměřic pochází z r.1640 má ve znaku štít s radlicí a vinařským kosířem. Podobné pečeti nacházíme i u dalších vesnic na Slovácku.
Následovala 'Třicetiletá válka', která zanechala ve zdejším kraji hluboké rány. Nejvíce škod napáchala válka v Sudoměřicích, v Petrově a v Bobalově (dnes součást Petrova), kudy vojska neustále procházela. V Sudoměřicích zůstalo 49 pustých gruntů a jen 29 obsazených. Ve druhé polovině 17. století došlo k novým pustošivým nájezdům tatarských a tureckých vojsk a k velkému plenění kraje. Roku 1678 propukla epidemie moru. Po ní bylo vystavěno mnoho děkovných kapliček na poděkování Bohu. Kolem roku 1680 dochází k nepokojům na Strážnicku pro stále se zvyšující požadavky šlechty nepokoje trvaly až do konce století. Došlo také ke třem výpadům z uherské strany a k dalšímu plenění obyvatelstva. K posledním velkým vpádům ze strany Uher na Moravu došlo na počátku 18. století za uherského povstání proti Habsburkům. Počátek 40. let 18. století byl ve znamení války s Pruskem. Rakouská armáda byla poražena a Prusové se dostali až na jižní Moravu. Dne 12. 3. 1742 přešlo pruské vojsko také přes Sudoměřice. V letech 1906-1913 Slováckem proběhla vystěhovalecká vlna do Ameriky. 1. světová válka hluboko zasáhla do života lidu našeho kraje. Naši vojáci bojovali na všech frontách evropských bojišť, mnoho jich padlo, onemocnělo, bylo zmrzačeno nebo přeběhlo k nepříteli. Vznikaly zahraniční legie. Ze Sudoměřic padlo za války celkem 50 vojáků, několik z toho v legiích. Po vzniku svobodné republiky československé dochází k pozemkové reformě, která měla za cíl omezení vlivu většinou německé šlechty a rozvoj venkovského prostředí. V r. 1921 přichází na tkz. sudoměřický zbytkový statek po strážnické hraběcí rodině Magnisů pan Jiří Němeček, který postupně splácel státu nově nabytý majetek. Protože nebyl schopen tyto obrovské dluhy splácet postupně část majetku odprodával. V r. 1931 obec odkoupila část zbytkového statku, kde dříve byly správní a hospodářské objekty. Tehdejším záměrem obce mělo zde vzniknou zázemí pro spolkový život. Měla zde být tělocvična pro Omladinu, Orel a hasiče a další různá zařízení. Byla ale krize, pak přišla II. světová válka. Po ní už došly jiné priority.V r. 1933 byl postaven zásluhou 'Kostelní jednoty' a za přispění štědrých darů od našich občanů funkcionalistický kostel s patrociniem 'Kristus Král'. 5. 6. 1933 byl tento římskokatolický Boží stánek vysvěcen. Nová farnost ale nebyla zřízena, kostel patřil pod správu farnosti Panny Marie ve Strážnici. Doba okupace naší vlasti německou armádou přinesla naší vesnici hodně zlého, protože se stala pohraniční obcí a působili zde němečtí policisté a členové gestapa. Jelikož hranice na našem katastru byla relativně dobře prostupná, přecházelo v těchto místech hodně emigrantů, většinou budoucí příslušníci zahraničního odboje a občané židovské národnosti.
Mnoho našich občanů se na převádění osob přes hranici podílelo. Hlavním organizátorem těchto akcí byl tehdejší starosta Krůtil. Vytvořil kolem sebe velmi propracovanou ilegální buňku, která přímo pod nosem fašistům zachránilo mnoho odbojářů a pronásledovaných lidí. Dne 12. dubna 1945 byla naše vesnice osvobozena sovětskou a rumunskou armádou. Při osvobozování naší vesnice padlo 36 sovětských a 8 rumunských vojáků.Kolik padlo Němců není známo, ale po přechodu fronty se našlo a pochovalo 11 německých vojáků. Ze Sudoměřic zemřelo na následky války 14 spoluobčanů.-
více informací
-
