Ratíškovice
popis
Ratíškovice patří mezi nejstarší obce v okrese Hodonín. O nejvzdálenější minulosti svědčí mnohé archeologické nálezy z jejího katastru. Byla nalezena mamutí stolička a mamutí kost z období mladšího paleolitu, kamenný přeslen z mladší doby kamenné, hliněná nádoba s nářadím z doby bronzové, hliněné nádoby mohylové kultury, užitková nádoba z doby železné, mnohé keramické nálezy pocházely z mladší doby hradištní a z dob slovanského osídlení.
První písemná zpráva o naší obci je uvedena ve velmi významném dokumentu - v listině Jindřicha Zdíka, syna prvního českého kronikáře Kosmy. Tento biskup pořídil soupis veškerého majetku, patřícího k olomouckému biskupství. Listina obsahuje více než 200 moravských místních jmen a je tedy prvním místopisem Moravy. Listina není datována, ale panuje názor, že datum jejího zhotovení je shodné s datem vysvěcení kapitulního chrámu sv. Václava při olomouckém hradě - tedy rok 1131.
Ve 14. století patřily Ratíškovice ke knížecímu komornímu statku ve Bzenci. V letech 1333-1346 byl moravským markrabětem, tudíž i majitelem Ratíškovic, také Karel IV. Po něm zastával tento úřad 26 let jeho mladší bratr Jan Jindřich. Ten kvůli obavám z rozporů o otcovské dědictví sepsal tři závěti. V té poslední odkázal svému prostřednímu synovi Janu Soběslavovi Bzenec z úřadem soudcovským, vinicemi a jejich desátky, s lesem Doubravou až po Rúdník a s dědinami, které k bzenecké tvrzi náležely: Vracov s mýtem, Vlkoš, Ratíškovice, Těmice, Syrovín, Hostějov a Vacenovice. S pomocí moravské šlechty se zmocnil odkázancý hradů a měst Janův nejmladší bratr Prokop, který je r. 1397 prodal Ješkovi Kuželovi ze Žeravic. Předal jemu a jeho dědicům k plnému právu a vlastnictví celou vesnici i s lidmi, platy, poli, loukami. Touto smlouvou přestaly být Ratíškovice součástí zeměpanského majetku a staly se poddanskou vesnicí.
Všechny další majetkové převody byly podle nařízení Karla IV. zapisovány do zemských desek. Objevuje se tu např. zápis z r. 1365, v němž se Ješek řečený Ptáček z Pirknštejna vzdává dědického práva na majetek, který držel v Ratíškovicích, ve prospěch své sestry Čeňky. Roku 1385 odkázala paní Čeňka jako vdova svůj podíl na Ratíškovicích synu Vilémovi a jeho bratrům. Po něm přešel na Mikuláše a jeho syna Jiříka z Landštejna.
Ve druhé polovině 14. století patřily Ratíškovice spolu s dalšími k farnosti Milotice. Ve Státním oblastním archivu v Olomouci je uložena mešní kniha milotické fary, psaná na pergamenu. Zde je uveden zápis o půjčování tzv. 'železných krav'. Farnost je půjčovala svým farníkům, kteří je živili a brali z nich užitek - mléko, máslo, hnůj apod. Mezi nájemci je podvakrát uvedena i naše obec. Na dvou seznamech jsou uvedena jména nejstarších obyvatel vesnice. Prvním nájemníkem 'železné krávy' je rychtář Marčínek, objevují se tu jména Duchoň a Čmer.
V průběhu 15. století patřily Ratíškovice postupně několika zemanským rodům. Mimo jiné je měl ve svém držení 's obdělanýma polema a neobdělanými křovinatými pastvisky, s vodami tekoucími a vším přináležejícím dle těchže hranic a hranečníků, jak ona ves od starodávna od jiných je odlišena.' i Markvart Šenstranský z Malenovic.
V období husitského hnutí vtrhlo na Moravu vojsko císaře Zikmunda a jeho zetě Albrechta Rakouského. Pravděpodobně ani na našem území nebylo klidno. Nedaleko Nedakonic, na ostrově řeky Moravy, byl postaven husitský tábor. Přicházeli sem lidé z okolních vesnic a veliteli byli kněží Bedřich ze Strážnice a Tomáš z Vizovic. Na straně husitů byl i Petr Strážnický z Kravař, Hašek z Ostrohu; oporou husitů byl také Jan z Moravan, který odkoupil od Hynka z Ronova část Milotic. Nenávist husitů se obrátila proti blízkému velehradskému klášteru, který vlastnil mnoho vesnic a jednotlivých polí. Ve čtyřicátých letech 15. století se pak nedaleká milotická a jarohněvická tvrz staly sídlem loupežníků, kteří dělali výpady do okolí.
Koncem šedesátých let se jižní Morava stala bojištěm v utkání Jiřího z Poděbrad s Uhry. Roku 1470 byl obléhán Hodonín a přitáhli sem srbští rácové, kteří místo žoldu dostávali po jednom dukátu z každé hlavy, uřezané nepříteli. V těchto česko-uherských válkách bylo jenom na moravském Slovácku zničeno přes 80 osad. V okolí Ratíškovic to byly Jarohněvice u Dubňan, Kapřiště u Hodonína, Jiříkovice u Milotic, Roztrhánky mezi Ratíškovicemi a Rohatcem. Poválečným majitelem Ratíškovic se stal roku 1481 hejtman krále Matyáše Jan Kropáč z Nevědomí a v příštím roce nejvyšší zemský komoří Vratislav z Pernštejna. Ten byl dobrým správcem majetku, ale pro poddané nebyl dobrým pánem. V půhonných knihách - zápisech olomouckého soudu - je uvedeno, že ratíškovičtí poddaní opouštěli svá pole a utíkali na cizí panství. Jsou zde uvedena jména místních občanů - Mašek, Václav Psota, Mikula, Valenta, Jan Černý a další.
R. 1496 odkoupili od Vratislava z Pernštejna ves Ratíškovice páni z Lipé. Z r. 1530 se dochoval zápis, že Jan III., člen jednoty bratrské, obdaroval české bratry v Ratíškovicích pozemkem ke stavbě sboru a hřbitova. Nejsou však zachovány žádné dokumenty, které by potvrzovaly bratrský sbor v této vesnici. 18. května 1594 byla podepsána kupní smlouva s Juliem, hrabětem ze Salmu a Neuburku nad Innem a jeho syny Weikhartem a Karlem - Jan IV. z Lipé se snažil uhradit své dluhy a mezi prodanými dvaceti vesnicemi jsou i Ratíškovice s ospy a obilním desátkem z jařin i z ozimu. R. 1600 pak noví majitelé sepsali urbář, obsahují seznam poddaných, jejich peněžní a naturální dávky a robotní povinnosti. Je zachován pouze opis a v něm první jmenný seznam ratíškovických usedlíků. Objevují se tu jména, přetrvávající v naší obci dodnes - vdova zv. Vacenovská, Jíra Tomanů, Toman Novák, Macek Burjanů, Macek Matoušků, Dobeš Brhlů, Hanák... Mezi majiteli půdy, kteří odváděli vrchnosti peněžní a naturální dávky, je uvedeno 9 láníků, 2 3 láníci, 20 půlláníků a 30 podsedníků. Jsou zde zapsáni také dva hajní - podsedníci Eliáš Tkadleců a Jan Hostieravský, kteří se starali o okolní les Doubravu, nepostradatelný zdroj obživy místních obyvatel.
V letech 1592-1606, v období tureckých válek, vládly velmi neutěšené poměry. Ty přiměly hraběte Weikharta k prodeji hodonínského panství a majitelem se stal hrabě Štěpán Illiesházy, jeden z nejbohatších uherských magnátů. Ten později upadl v nemilost císaře Rudolfa pro podezření ze spolupráce s Uhry. Pro záchranu svého života proto předal majetek manželce Kateřině Pálfyové z Erdödu. V dalším období, kdy se Uhry přidaly k Turkům, byla vypálena Strážnice, Veselí, Bzenec; zničen Kyjov, zpustošeny dědiny, mezi kterými byly i Ratíškovice.
Po uzavření míru se v lesích potulovali vrazi a lupiči. Město Hodonín mělo svého kata, šibenici a mučící nástroje. Dne 20. ledna 1613 se sešli zástupci okolních dědin s purkmistrem a městskou radou s žádostí o pomoc. Po dohodě o vzájemné pomoci byla sepsána 'katovská listina', na kterou vtiskly všechny obce svou pečeť. Je to nejstarší ratíškovická pečeť - zdobí ji tři žaludy se dvěma hvězdičkami, na jejím obvodu je nápis 'Wess Ratisskowicze'. (Z této pečeti také vychází současný ratíškovický znak, který navrhl v roce 1991 ak. malíř Zbyněk Kočvar z Prahy. Na modrém štítě jsou tři stříbrné žaludy na stoncích, vyrůstajících z jednoho místa mezi úponky. Mezi stonky se žaludy vyrůstají rovněž úponky, nahoře mezi žaludy jsou dvě hvězdy. Na heraldicky pravé straně je na hrot postavena hvězda pěticípá a levé straně šesticípá.)
R. 1618 začali čeští stavové odboj proti Habsburkům a tím období třicetileté války.
Roku 1614 bylo hodonínské panství prodáno Zdenkovi Žampachovi, který se později ve stavovském odboji proti Habsburkům postavil veřejně na stranu císaře. Proto byla stavy nařízena konfiskace jeho majetku, který byl koncem r. 1619 předán Matyášovi z Thurnu. Boje a šarvátky probíhaly na celém území, ani Ratíškovice nezůstaly ušetřeny. Lidé utíkali do lesů, schovávali se před vojskem, které vypalovalo a ničilo vesnice. Z tohoto období jsou dochovány sirotčí záznamy - děti do deseti let byly ponechány u jednoho z rodičů, jestliže zemřeli oba rodiče, vyrůstaly děti u strýce nebo jim byl určen poručník. Starší byli určeni do panské služby. Mnoho sirotků však uteklo: 'Mikuláš, syn Jiřího Mráze, ostal o své vůli ve Gbelích; Jan, syn Mikuláše Blažka, utekl v pětadvaceti letech ze dvora a zůstal za Moravou. Tomáš, syn Prokše Trna, zběhl v patnácti letech a více se o něm nevědělo.' Války také velmi snížily počet obyvatel v obci.
Po ukončení války r. 1648 se stal majitelem hodonínského panství - a tím i Ratíškovic - Bedřich z Oppersdorfu. Ten velmi utužil poddanství - nedodržoval císařská robotní nařízení, zvyšoval robotní dny, peněžní a naturální dávky a ve všech obcích musely být sepsány knihy sirotčí, purkrechtní a kšaftovní. Tím vznikl přehled o majetkových změnách. Aby se urychlilo obsazení pustých domů, byli noví držitelé na určitou dobu osvobozeni od placení daní, robotních povinností a desátků. Nazývali se 'lhůtníci'. R. 1691 byl sepsán oppersdorfský urbář, podle kterého bylo v Ratíškovicích obsazeno 37 usedlostí.
Roku 1692 odkoupil panství kníže Lichetenštejn a v r. 1711 je odkázal svým dcerám Marii Alžbětě a Marii Antonii, která byla provdána za uherského hraběte Michala Czobora. Roku 1750 převzal statky hrabě Josefa ze Czoborů de Czoborcent-Michali. Byl však velmi marnotratným hospodářem a kvůli své rozhazovačnosti upadl do konkursu. Moravské statky a s nimi Hodonín a Ratíškovice dne 10. července 1762 odkoupil za 1.005.500 zlatých rýnských císař František I.
Císařovna Marie Terezie za své vlády připravila nový soupis pozemků a komise přešetřovaly poměry v jednotlivých obcích. Mimo jiné byly zjištěny následující údaje:
- pole jsou situovány v rovině, ale jsou tak písčité, že výtěžek se nemůže počítat více než na 4 zrna.
- není vlastních pastvisk, dobytek se pase ve vrchnostenském lese Doubravě.
- nejsou žádné vinohrady.
(Ještě v roce 1827 nebylo v katastru obce zapsáno ani jedno pole s ovocnými stromy a také ani vinohrad a více než polovinu veškeré půdy zaujímaly pastviny - 'obecní pasuňk'.)
Robotní povinnosti ratíškovických zůstaly bez větších změn stejné jako za předchozího majitele. Vesnice zůstávala v soukromém vlastnictví císařské rodiny až do vydání tolerančního patentu a zrušení roboty dne 1. 7. 1848. Pak se stala samostatnou hospodářskou jednotkou a byla dál převážně zemědělskou obcí - pěstovalo se žito, ječmen, oves, brambory, řepa, kukuřice, selo se proso a konopí. Byl vytvořen vlastní obilný fond, udržovaný až do konce 19. století. Obilí z obecního půllánu bylo uskladňováno v obecní sýpce a na jaře půjčováno žadatelům. Mohlo být vráceno z nové úrody nebo zaplaceno.
Teprve na rozhraní 19. a 20. století začali někteří muži pracovat v hnědouhelných dolech v Dubňanech a Miloticích. Kolem roku 1850 byla v ratíškovicích založena cihelna a z jílu z místních nalezišť se ručně zhotovovaly cihly a střešní tašky - 'škřidlice'. Cihelna byla nejdříve pronajímána a pro pozdější nesnáze s nájemníky začala obec hospodařit ve vlastní režii. Hlavním zdrojem příjmů byly většinou pole a výnosnější lesy. Byl také pronajímán obecní hostinec a čištění všech járků a vodních ploch v obci.
Obyvatelé obce byli většinou zemědělci. Jako řemeslníci a živnostníci jsou ve sčítacích dokumentech z přelomu 19. a 20. století uvedeni většinou cizí lidé. Obchodnické činnosti se věnovaly převážně židovské rodiny, které tady žily až do r. 1910. Až po tomto roce se začala rozvíjet u místních obyvatel řemesla, hlavně kovářství v rodě Hniliců a Malářů, krejčovství, obuvnictví a kolářství. Protože v obci bylo málo pracovních možností, pracovali ratíškovičtí jako nádeníci a dělníci mimo obec. V letech 1840-1858 byl v blízkosti obce v polních tratích Nad Náklem v provozu důl Štefan, majetek hodonínského c.k. velkostatku, ve kterém ratíškovičtí nacházeli obživu, později na rozhraní 19. a 20. století pracovali jako horníci také v dolech v Dubňanech a Miloticích. Velké množství jich přibylo v období I. sv. války, protože byli reklamování a nemuseli bojovat na frontě.-
více informací
-
