Mutěnice
popis
Obec Mutěnice vznikla patrně vnější kolonizací, na níž participovali v oblasti i templáři, jimž Mutěnice náležely ve 13. století společně s Čejkovicemi. Mutěnické a čejkovické panství patřilo do roku 1312 Johanitům, kteří měli své sídlo ve Strakonicích v Čechách, ti své osady nespravovali sami, ale pronajímali je. První písemná zmínka o obci pochází dle obecní kroniky z roku 1367, kdy je datován záznam v zemských knihách v Brně. Tehdy Alžběta Herburgská, jeptiška z kláštera augustiánek v Brně, darovala mutěnickému faráři Michalu Damasovi pozemky. Roku 1368 zeman Přech z Uhřic, jinak z Mutěnic se podělil o své statky s vladykou Bolkem Peškem z Mutěnic. V roce 1461 velmistr řádu a vratislavský biskup Jošt zastavil tyto statky Mikuláši Bystřickému z Ojnic na Kroměříži a jeho bratru Janovi, za 1300 zlatých moravských i s patronátem.
V roce 1464 Markéta z Bystřice a Mutěnic žalovala Jindřicha z Lichtensteinu a z Mikulova, že přepadem pobral v Mutěnicích jí, lidem, služebníkům a sirotkům dobytek a jiné věci.
Na Mutěnicích předtím pobýval také Beneš z Heršic (Heršpic?), jehož dědictví zabral Jan Kuna z Kunštátu, ručiv mu za dluhy, ale podle soudního nálezu z roku 1475 mělo být dědictví Benešovo prodáno a uspokojeni byli také ostatní rukojmí.
Vedle Beneše jmenuje se z té doby v Mutěnicích Václav Pivo z Bařic, který roku 1464 pobral lidem z Dubňan v noci krávy. Dubňanští byli tehdy v poručenství pana Jana z Tvorkova a z Kyjova. Téhož roku uvázal se na tvrz Mutěnice, již sešlou, s poplužím, Jan Jindřich z Lipého a z Krumlova, nejvyšší maršálek království českého a pobral nábytek a movité věci, které tam nalezl. Stalo se to asi tak, že pan Jindřich koupil od bratří z Ojnic zápis na Mutěnice od velmistra řádu. Tím se cítil však zkrácen Václav z Jestřabí, který měl jmenované věci v zástavě za půjčky poskytnuté bratřím z Ojnic, proto roku 1464 pana Jindřicha z Lipé žaloval. Avšak rod pánů z Lipé zůstal již v držení Mutěnic až do konce XV. století, kdy zde byl Jan Kuna z Kunštátu a na Hodoníně. Mutěnice tehdy patřily k panství hodonínskému, s jehož dějinami jsou úzce spojeny.
Tehdy roku 1493 založil Vratislav z Pernštejna rybník v Jarohněvicích, který zatápěl pozemky poddaným lidem mutěnským, proto jim pan Vratislav vykázal jiné pozemky na poli kapánském při hranicích čejčských se svolením obojích majitelů.
Století 15. bylo obdobím pustošivých válek. Největší škody hodonínskému regionu způsobily války česko-uherské v 2. polovině 15. století (1468 - 1470) mezi Jiřím z Poděbrad (a pak Vladislavem II.) a uherským králem Matyášem Korvínem, které na Slovácku znamenaly zánik četných obcí a osad, když obyvatelé osad byli odvedeni, osady vypáleny ( např. Kapanice mezi Dol. Bojanovicemi, Čejkovicemi a Mutěnicemi (les. revír Kapansko), Kuničky, Potvorovice, Jarohněvice, Mokroňovice, Čejč). Tehdy byly zničeny téměř všechny kulturní památky v kraji. Někteří obyvatelé se zachránili v lesích a po válce zbudovali nové osady.
Roku 1512 se stal dědičným majitelem města Hodonína Vilém z Pernštejna a sňatkem s Vilémovou dcerou získal Hodonín Jindřich z Lipého. Tehdy k Hodonínu náležely obce Dolní Bojanovice, Lužice, Kuničky, Kukvice, městečko Čejkovice s Šenstrásem, městečko Boleradice, ves Vrbice, Horní Bojanovice, pustá Ves Šetrapy, Čejč (v té době pustý), Kapanice, Krumvíř, Brumovice, Kobylí, Velké Pavlovice, Šakvice, Jarohněvice, Mokronosy a nově vybudované Hovorany, Mutěnice a Ratíškovice.
Když pánové z Lipé nabyli Hodonína, upravili zase své nároky na Mutěnice a roku 1537 je vyplatil Jan z Lipé poplatkem 1000 zlatých a získal je v dědičný majetek, spojiv je navždy s Hodonínem. Smlouva postupní byla podepsána 1. ledna 1537 na Pardubicích, za řád velmistrem Janem z Varteberka na Strakonicích a převorem domu u Matky Boží na Újezdě u mostu pražského Mikulášem. V Mutěnicích se tehdy připomíná tvrz a popluží, na kterém se lidé již usazovali. Páni z Lipého vlastnili panství do roku 1594.
Nejstarší dochovaný dokument hodonínského archivu, zmiňující se o Mutěnicích, spadá do období před třicetiletou válkou. Je to tzv. katovská listina z 26. ledna 1613, podle které se město Hodonín a obce Ratíškovice, Dubňany, Mutěnice, Hovorany, Dolní Bojanovice, Lužice a Těšice usnesly z poručení pana Melichara z Bohušovic, úředníka z hodonínského panství, že budou přispívat penězi na náklad spojený s popravou zločinců.
Od roku 1559 byl majitelem Hodonínského panství Čeněk V., číšník královský. Zemřel roku 1590 nezanechav potomků; celý jeho majetek spadl na synovce Jana IV., který své manželce Heleně ze Žerotína roku 1573 upsal 29 000 zlatých na vsích: Mutěnice, Kurdějov, Trutmanice a Brumovice. Po třech letech připsal jí ještě: Ratíškovice, Dubňany, dvůr Jaroňovice (Jarohněvice) s pustou vsí Jaroňovskou, rybník starý i nový Jaroňovský, ves Mutěnice a pustou ves Kapansko v 30 000 zl.
Na Hodoníně neseděl pan Jan dlouho. Už roku 1593 smlouvami prodal jej Juliovi hraběti ze Salmu a Neuburku za 310 000 zl. Panství tehdy obsahovalo zámek a město Hodonín, vsi: Dolní Bojanovice, Brumovice, Dubňany, právě obnovený Hovorov, Kobylí, Krumvíř, Kurdějov, Lužice, Morkůvky, Mutěnice, Němčičky Horní, Pavlovice, Plumlůvky, Rakvice, Ratíškovice, Šakvice, Těšice, Zaječí, pak pusté městečko Čejč a pusté vsi Divice, Harasy, Kapanice, Kloboučky, Kuničky, Mokroňovice a pustou ves Jaroňovice s mýtem šardickým.
Novými majiteli Hodonínského panství tedy byla rodina Salmů, jež dosáhla r. 1575 českého inkolátu (příslušnosti). Julius ze Salmu a Neuburku nad Inem (1531 - 1595) byl vnukem slavného obhájce Vídně proti Turkům z r. 1529, Mikuláše ze Salmu. Syn jeho z Alžběty z Harrachu Weikkart (1575 - 1612) podědil Hodonín společně s nezl. bratrem Karlem. Společně s ním koupil roku 1600 panství tovačovské a před rokem 1604 také kojetínské. Manželkou mu byla Zikmunda Minkvicovna, jíž vložil r. 1598 ku právu věnnému 25 000 zl. a nad věno z lásky manželské 15 000 zl.; od ní hotově přijatých 30 000 zl. pojistil jí na vsi Kobylím, Plumlůvkách, Němčičkách, Morkůvkách, Brumovicích, Krumvíři, Mutěnicích a na dvoru čejckém.
Weikkart byl členem zemského soudu a účastnil se aktivně odboje proti Rudolfu II. Následná válečná léta přinesla Hodonínskému kraji značné škody, nájezdy z Uher kraj neustále ohrožovaly, což patrně vedlo hraběte Salma k tomu, že prodal hodoňské panství bohatému uherskému šlechtici Štěpánu Illyésházymu kolem r. 1600, když o panství jevil zájem také Karel ze Žerotína. Štěpán Illyésházy byl županem liptovským a trenčanským, nejvzšším hofmistrem uherským, vůdcem strany protestantů a vlivným mužem u dvora, s nímž se však rozešel. Roku 1596 půjčil moravským stavům 30 000 zl. na obranu země. Roku 1603 byl obviněn, že osnovuje povstání proti císaři. Před vyšetřováním uprchl do Polska, jeho statky i s Hodonínem byly zabaveny a spravovali je dále zemští úředníci.
Počátkem 17. století docházelo ke vpádům Bočkajovců-hajduků s podporou Turecka a Tatarů na Moravu. První ničivý vpád po povstání Bočkajově byl do Pomoraví proveden v květnu 1605, kdy byl okolní kraj zpustošen, pustošení kraje a vypalování obcí pokračovalo pak dále ke Slavkovu a Brnu. Obyvatelstvo hromadně prchalo do širokého okolí, kde bylo dále pronásledováno, olupováno a vražděno. Moravští stavové organizovali obranu proti Bočkajovcům. Nejvyšším velitelem byl jmenován zemský hejtman Karel z Lichtenštejna, obrana však byla neúčinná a za přihlížení vrchního velitele pokračovaly vpády a pustošení až do srpna 1606. Mír byl uzavřen 23. června 1606 ve Vídni tento potvrdil císař Rudolf II. dne 6. srpna. Uzavřený mír byl po několik generací základem církevních a politických poměrů plné autonomie v zemské správě a všeobecné amnestie.
Obyvatelé, kteří se vrátili do původních obcí, našli spáleniště. Rozmohl se mor, který vyčerpanou zemi dále oslabil.
Illyésházymu zabavený statek hodonský, jehož byla obec Mutěnice součástí, však ihned vrácen nebyl, přestože to bylo jednou z mírových podmínek. Do dubna 1608 jej spravoval náměstek zemského hejtmana Ladislav Berka z Dubé, když byl odstraněn a Hodonín se dostal pravému majiteli. Dne 5. května 1609 Illyésházy zemřel, tehdy byl proveden vklad panství hodonského do desek zemských ve prospěch Kateřiny Pálffyové z Erdodu. Ta držela panství do r. 1614, kdy jej prodala manželu své sestry Barbory Zdeňkovi hr. Žampachovi z Potnštejna za 150 000 zl.
České stavovské povstání proti Habsburkům v roce 1618 a následná 30-ti letá válka přinesly zemi další utrpení.
Žampach stál v boji českých stavů s vídeňským dvorem při císaři. Po smrti Matyášově v březnu 1619 byl jeho dříve zvolený nástupce Ferdinand II. sesazen, v květnu byli jesuité a katoličtí úředníci vypovězeni ze země a byla dosazena vláda 30 direktorů. Dne 7. srpna byly zabaveny statky Žampachovy a dány vrchnímu veliteli vojsk stavovských Matyášovi z Thurnu, který se stal takto pánem hodonským. Sesazený a vypovězený Žampach vstoupil do služeb císařských a byl jmenován spolu se Lvem Lickem z Reisenberku plukovníkem a vojenským komisařem sboru Dampierrova pro Moravu, aby chránil věrné obyvatele země.
Po bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620 následovaly boje na hranicích moravsko-uherských, kdy Hodonín nesmírně trpěl.
Předáci stavů se nevzdávali a pomocí zahraničních spojenců se snažili situaci pomoci. Tak se přihlásil na jejich podporu sedmihradský kníže Bethlen Gábor, jehož vojska v roce 1621 vtrhla na Moravu a zaznamenala další pustošení.
Od roku 1628 trpělo hodonské panství válečnými událostmi méně než v letech předchozích, došlo tedy pod majetkem Žampachovým k částečnému zvelebení statků, přesto však docházelo k rozmíškám zejména s čejkovskými jezuity.
Koncem r. 1639 Zdeněk ze Žampachu zemřel bezdětek. Hrabství hodonské zdědil synovec Jindřich Burian, manžel Františky Eleonory z Montrochieru. Také za jeho panování nezůstalo hodonínské panství ušetřeno válečných událostí.
V Mutěnicích bylo v roce 1618 na začátku třicetileté války 640 obyvatel v 94 domech, po válce v roce 1648 zůstalo 150 obyvatel ve 24 domech. Za války zanikla fara i škola, kostel byl zcela zpustošen, opraven byl až v roce 1668.
Vdova po Žampachovi Anna Helena se asi v lednu 1650 vdala za hraběte Bedřicha z Oppersdorfu (rod původem ze Švýcar), který byl v letech 1657-1667 hejtmanem kraje brněnskému, k němuž Hodonín (i Mutěnice) náležel. Od roku 1679 byl Bedřich jmenován nejvyšším soudcem zemským, jímž zůstal do roku 1697, kdy byl jmenován nejvyšším komorníkem zemským; od roku 1686 zasedal v zemském výboru. Do dějin hodonského panství se hrabě Oppersdorf velmi významně zapsal, když uspořádal od základů veškeré právní poměry a vtiskl ráz, který trval v podstatě až do r. 1848.
Po 42 letech prodal hr. Bedřich Oppersdorf 29. září 1692 Hodonín pro stálé hraniční spory s panstvím holičským Janu Adamovi hr. z Lichtensteina za 720 000 zl. Rozsah panství byl týž, jako ke konci vlády pánů z Lipého, přibyly jen Bořetice se sousedícím panstvím břeclavským a valtickým. Válečných událostí zůstal hodonínský kraj ke konci století ušetřen.
Začátkem 18. století zaplavili moravské Slovensko uherští povstalci Rákóczyho, Kuruci. V červenci 1705 vpadli na území hodonské, kde pustošili kraj; odraženi byli u Kyjova a u Rohatce, poraženi byli v roce 1710 císařským vojskem u Vadkerta v novohradské stolici. Ještě několik let poté bylo obyvatelstvo napadáno loupeživými tlupami.
Roku 1712 zemřel kníže Jan Adam z Lichtensteina a zanechal panství hodonské svým dcerám Marii Alžbětě vévodkyni holštýnské, ovdovělé Lichtensteinové a Marii Antonii hraběnce Czoborové, která koupila sestřinu polovici za 400 000 zlatých a stala se majitelkou Hodonína. Provdala se podruhé za hr. Karla Hrzana z Harasova r. 1731. Hraběnka Marie Antonie byla velmi pobožná, z její doby pochází řada uměleckých památek, mj. kříž u Zbrodské myslivny. Hraběnka Lichtensteinová zemřela r. 1750. Poslední vůlí poručila panství svým dětem, Josefu Czoborovi a Marii Antonii, ovdovělé kněžně Cordoně. Hrabě Czobor odkoupil sestřin podíl, ale své statky uherské i panství hodonské zadlužil tak, že přišel do konkursu. Panství hodonské pak koupil 25. července 1762 od zemského soudu jako správce konkursní podstaty císař František Lotrinský za 1 005 500 zlatých; od té doby bylo majetkem císařské rodiny až do 19. dubna 1919, kdy bylo zabaveno ve prospěch republiky Československé.
V roce 1805 po bitvě u Slavkova poražené carské vojsko ustupovalo mimo jiné i přes Mutěnice, kde prováděli rabování, ušetřen nebyl ani mlýn a myslivna na Zbrodě.
Roku 1850 se stal Hodonín střediskem soudního okresu a sídlem okresního soudu i střediskem berního úřadu. Hodonský okres zahrnoval obce: Dolní Bojanovice, Čejč, Čejkovice, Dubňany, Hovorany, Josefov, Lužice, Mikulčice, Mutěnice, Starý a Nový Poddvorov, Prušánky, Ratíškovice, Terezín a Těšice. V roce 1855 byly v místech soudních okresů politicko-soudní úřady, které byly v platnosti do roku 1867, kdy byla provedena nová správní reforma. V roce 1869 byl zřízen hodonínský politický okres se soudními okresy v Hodoníně, Strážnici a Břeclavi (tento stav zůstal v platnosti do roku 1948).
V Mutěnicích bývaly dva svobodné dvory. Roku 1615 je na jednom dosvědčen Balcar Kaltenhof z Malejova a na dvoře V Mutěnicích, který 19. července je svědkem hr. Zdeňkovi Žampachovi na kupní listině, kterou kupuje od Petra Gála z Vel. Komárna mlýn ve Velkých Pavlovicích a svobodný dvůr Benešovský v Plumlůvkách. Roku 1643 je tento dvůr pustý a jmenuje se Glosauerovský. Na druhém svobodném dvoře seděla rodina Podrazilů. Mandalena Podrazilka půjčila 24. dubna 1617 poslednímu majiteli Čejkovic před jesuity Janu Adamovi z Víckova 700 zl. na rok, za něž ručila jeho manželka Mariana a obec Poleradická. Ale peníze zaplaceny nebyly a věřitelka se jich domáhala ještě dlouho po převratu r. 1620. Rodina je dosvědčena ještě hluboko do 18. stol.
Státní silnice přes Mutěnice byla postavena r. 1835. Železná dráha ze Zaječí Mutěnicemi do Hodonína je z roku 1896 a odbočka z Mutěnic do Kyjova je z roku 1900. Roku 1896 byla vystavěna nákladem obce radnice na poschodí.
V bývalé staré cihelně za oborou v chalupě č. 120 bydlil v mládí pozdější president TGM, když se tam jeho rodiče přistěhovali v r. 1852. Chalupa byla bouří zničena r. 1919.-
více informací
-
